Sklo a Já

Mám v živé paměti vzpomínku na svůj první krok do sklářské dílny a závan nezvyklé vůně suchého, plamenem vyhřátého vzduchu. Když jsem spatřila, jak se skleněná tyčinka pod rukama skláře mění v tekutou, tvárnou hmotu, věděla jsem, že sklo je můj osud. „Tak tohle chci dělat!“ nic víc jsem tenkrát neřekla. Má čtrnáctiletá duše měla jasno. Cesta k vlastní tvorbě však tak přímočará nebyla.

Řemeslo mě bavilo, naplňovalo a šlo od ruky. Tvůrčí volnost, kterou nám v 90. letech SUPŠ sklářská v Železném Brodě poskytovala, byla velkorysá a položila základní kámen mé následné tvorby. Od prvního ročníku studia jsem měla vlastní dílnu, později první zakázky. Vydělané peníze jsem obratem utrácela za materiál a vybavení dílny. Můj čtvereční metr ráje, okno, stůl, židle, kahan a police se sklovinou.

Nepříjemné probuzení ze snu o velkém umění, které nastalo po odchodu z mateřské náruče školy do všední reality kapitalistické tržní společnosti, bylo však pro duši naivního umělce velkým zklamáním. Ihned po maturitě jsem se pustila do podnikání na volné noze, ale záhy jsem pochopila, že na má velkolepá díla není nikdo zvědavý, že uživit se tvorbou je pro začínajícího, neznámého výtvarníka, bez zázemí předešlé rodinné tradice, nemožné. Ale nenechala jsem se odradit. Tělo žilo z výroby komerčních korálků, duše dýchala tvorbou. Měla jsem primitivní vybavení, sklo mi bez přechlazování v peci praskalo, musela jsem se stokrát vracet ke stejnému tvaru, nadpozemsky křehké výtvory byly komerčně bezcenné. Bylo mi to jedno. Uspořádala jsem svou první samostatnou výstavu v pražské galerii Hnízdo a dál jsem si pálila prsty v touze posunout krásné sklářské řemeslo o krok dál. Dál jsem snila o budoucnosti, ve které mě bude živit tvorba.

Po roce 2000 nabral můj život rychlý spád, když jsem na celé léto odjela do daleké Skandinávie předvádět výrobu skla u kahanu v zábavním parku Tivoli. V Kodani jsem si užívala dosud nepoznanou svobodu, explodovala nápady na nová skleněná veledíla a hýřila plány do budoucna. Obchodník Alireza Parsi, můj kodaňský zaměstnavatel, mi před odjezdem nabídl několik zakázek. Po návratu domů jsem pro něj začala vyrábět skleněné ozdobné špendlíky, což předznamenalo obsáhlou kapitolu v mé profesní realizaci skláře. Bezúčelné, skleněné miniatury, navinuté v plamenu na nerezový špendlík, se staly láskou na celý život. Díky krásné pošetilosti dánských sběratelů, kteří si tak zvané nipsenåle vpichují do pestrobarevných jehelníků, a plní jimi starožitné skleníky, časem vznikla kolekce, která čítala na tři tisíce vzorků.

Díky uspořeným dánským příjmům a odvaze, kterou ve mně světácká zkušenost vyprovokovala, jsem začala realizovat svůj záměr stavby sklářské chladící pece. Na nákup nové bych prostředky neměla, ale na odkoupení, převoz a přestavbu staré pece mi peníze stačily. Otevřely se mi brány do úplně nové dimenze sklářské kahanové tvorby. Přechlazovala jsem nejen velké objekty, ale i drobné šperky, dekorace, a nakonec i ozdobné špendlíky, což mi umožnilo pouštět se do složitých tvarů a kombinací barev, které bych si bez přechlazení nemohla dovolit. Byl to zázrak! Po roce přeplněném tvořivou činorodostí jsem opět seděla ve vlaku, který mě přes Hamburg unášel vstříc novým kodaňským dobrodružstvím. Jak je život proměnlivý. Neupřel mi opojný pocit svobody, ale záhy jsem našlápla šikmou plochu reality, a svištěla tobogánem nečekaných událostí do neznáma. Netrvalo dlouho a po boku Alirezy jsem se stala matkou, spolumajitelkou firmy a manželkou, přesně v tomto pořadí. Hlubiny života se nade mnou uzavřely. Občasné kruhy na hladině dávaly tušit můj tvůrčí neklid. Touha vnořit ruce do neživého a dotykem zhmotnit alespoň jedinou z mých vizí se podobala marné snaze sopky před výbuchem uspíšit svůj triumf. Zákony přírody byly silnější a vytrvale skládaly roztoužené ruce zpět do požehnaného klína. Obraz prožívaného mateřského štěstí, které jsem nedokázala cítit. Obklopená štěstím jsem prožívala hluboký smutek. Čas mi protékal mezi prsty, a já stále očekávala od života zázrak – svobodu tvořit.

Dílčí příležitost přišla roku 2006 spolu s účastí na výstavě v galerii na Malé Skále. Maloskalský Boučkův statek – dnes galerie Josefa Jíry, byl rodnou chalupou mého prapraděda. Návrat ke tvorbě byl však mnohem víc než symbolickým návratem ke kořenům. Na výstavě jsem instalovala převážně staré práce, ale vzniklo i pár nových dílek, což byl za daných životních podmínek stejný zázrak, jako to, že se mi dařilo uhájit v koutku rušné domácnosti místo pro můj čtvereční metr ráje – kahan, stůl, židli a polici se sklovinou, který začal ožívat, byť sporadicky. Na vernisáži jsem se poprvé osobně setkala se sklářskou výtvarnicí Jaroslavou Brychtovou. Podaly jsme si ruce, ale v paměti jsem jí prozatím neuvízla.

Rok na to mi do života přišla velkolepá nabídka cesty do Ameriky, na stáž v The Corning Museum of Glass. V nově vzniklé expozici rodiny Blaschke jsem pomáhala uvést do provozu historický benzínový kahan s nožním měchem pro předváděcí studio výroby skleněných květin. Staré sklářské techniky mě vždy zajímaly, ovládala jsem nejen výrobu kytiček, ale i práci s benzínovým kahanem. V létě 2007 jsem v Corningu strávila necelé dva týdny. Dva týdny prostoru pro vlastní práci v objetí skvostů světového skla. Jedinečný dárek ke třicátým narozeninám! Domů jsem si přivezla nové odhodlání. Pár dnů bez dětí a všedních povinností pozměnilo kurz mého žití. Každá následující volná chvilka padla na oltář tvorby. Nebylo jich mnoho, ale stačily ke vzniku první kolekce autorských šperků a závěsných dekorací. Zároveň vznikaly internetové stránky s prezentací tvorby a blogem.

Skleněné doteky dávaly sílu unést nelehkou denní realitu. Během následujícího roku jsem se, souběžně s péčí o děti a rodinnou firmu, opět uvelebila na vratké volné noze sklářské výtvarnice. Okamžiky strávené na mém čtverečním metru ráje přinášely tolik postrádaný pocit tvůrčí svobody. První dekáda nového tisíciletí přinesla hlubokou ekonomickou krizi. Bezpočet sklářů přicházelo o práci a já rozjížděla sklářské studio s jedním děckem v každé ruce. Taková pošetilost, ale nemohla jsem jinak. Tvořila jsem roztodivné skleněné miniatury na kovové špendlíky pro dánské sběratele, drobné zakázky korálků, realizovala jsem návrhy kolegů výtvarníků a v neposlední řadě tvořila vlastní šperky a dekorace.

Zlomovým okamžikem mé tvorby bylo osobní setkání s prací Jaroslava Brychty a jeho dcerou Jaroslavou, která mě nečekaně oslovila, abych pro ni vytvořila kolekci realizací otcových drátkových figurek, které navrhoval ve 20. letech minulého století. Bylo to velkolepé dobrodružství. Nesmírně mě bavilo dotýkat se historie, nasávat autentický entuziasmus, který pan Brychta vložil do každého drobného detailu a kochat se jeho nadčasovým humorem. Do roka vznikla kolekce deseti vzorků. Jaroslava měla velkou radost. Přes pokročilý věk byla stále velice čilá a okamžiky, které jsme strávily společnou tvorbou, byly balzámem pro mou rozbolavělou duši. Čas nebyl mým přítelem, neustále mě předbíhal a dýchavičně připomínal seznamy povinností, které se sklem vůbec nesouvisely. Krátká zastavení v přítomnosti Jaroslavy vždy povzbudila a vracela víru ve vlastní schopnosti a křísila naději, že já a sklo máme šanci na společnou budoucnost.

Vše se změnilo ze dne na den, když děti se svým otcem odcestovaly za perským příbuzenstvem do Íránu. Měla jsem celý měsíc jen na práci a byla to tak radikální změna, že mi týden trvalo, než jsem volný čas dokázala naplno využít. Byla to úžasná a euforická výseč reality. Když se běh rodiny vrátil do starých kolejí, zamáčkla jsem slzu a sny o autorské tvorbě odložila na neurčito. Měsíc svobody však přinesl důležité pochopení – mateřství je nádherný dar a vyznačuje se dočasností.

Roky plynuly a život se příliš nenamáhal umetat mi pěšinky. Pracovala jsem vždy doma, z toho posledních šestnáct let navíc omotaná zástěrou. Bytostně jsem cítila, jak se má osamělost stává neúnosnou. Potřebovala jsem pryč. Naposledy jsem byla sama z domu na stáži v USA. Na rodinné radě jsem si po deseti letech prosadila deset dní svobody a o letních prázdninách roku 2017 odjela na řezbářské sympozium. Tématem byla tvorba loutky. Vrátila jsem se do svých snů z mládí o studiu loutkové scénografie. Byl to nádherný čas po všech stránkách. Má první loutka Jizera vznikala s takovou lehkostí. Ruce mi voněly dřevem a postupné vynořování tvaru z lipového kmene byl zcela nový a úchvatný zážitek. Odpoledne kafíčko na prosluněné lavičce, za zády špalek v hoblici... Kam se hrabala Florida. Byly to ty okamžiky, ve kterých člověk cítí, jak báječné je žít.

Tato nová zkušenost mi dodala odvahy, abych si podala přihlášku ke studiu na vysokou školu. Přijali mě. Zaklíněné tektonické desky mého života se daly do pohybu. Po dvaceti letech od studia střední školy jsem opět vplula do školních lavic a na DAMU studovala na Katedře autorské tvorby obor Kreativní pedagogiky. Díky studiu jsem pronikala do zcela nového světa. Začala jsem opět naplno dýchat a s konečnou platností se vymotávat ze zástěry. S novou tvořivou chutí jsem dokončila několik skleněných projektů, které mi ležely roky v šuplíku. Z dílny zmizelo množství krabic s pokusnými vzorky a materiálem, aby uvolnily prostor novým objevům.

Dopsala jsem také svou první knihu a byl to úžasný pocit. Text, který vznikal čtyři roky, otevřel mé schopnosti dát myšlence tvar i slovem, a bylo to, jako bych objevila, že mám křídla. V procesu psaní jsem nacházela bezedný pramen svobody. Debutová kniha autobiografických textů, pod názvem S Alibabou v posteli, vyšla vlastním nákladem na podzim 2017 k mým čtyřicetinách.

Skutečnost, že jsem si konečně dovolovala být sama sebou, zásadně měnila mé prožívání času. Velkou roli sehrávala škola. Nečekaný výlet do světa DAMU byl cestou k pramenům. Přestávala jsem žít život těch druhých. Z otevřené, přímé, bezprostřední, hravé holčičky, vášnivé recitátorky, tanečnice a básnířky se v dospívání a dospělosti působením mnoha vlivů stala uzavřená, tichá, úzkostná bytost. K té první variantě svého já jsem se nyní vracela. Dojímalo mě a nesmírně těšilo učit se hrát si. Tetelila jsem se nedočkavostí, až budu zase tvořit, jako by se nikdo nedíval.

V létě 2018 jsem dostala velkorysou výzvu z muzea v Železném Brodě k účasti na letním symposiu. První příležitost projevit se veřejně v roli sklářské výtvarnice. Když jsem k Jaroslavě přinesla přípravné návrhy na svůj závěsný objekt Živelné sklo, pozorně si je prohlížela. Vykládala jsem o svých velkolepých výtvarných plánech do budoucna a jedním dechem pochybovala o jejich možné realizaci v mé životní situaci. Jaroslava se neobtěžovala planým chlácholením a věcně poznamenala: „O tvorbě nemůžete hovořit, tu musíte uskutečnit!“

Poté, co jsem přičichla k akademické půdě, a zavnímala obohacení a naplnění, které mi přinášela, jsem se rozhodla svou náctiletou touhu studovat umělecký obor neházet do žita. Přála jsem si studovat dál. Začala jsem se intenzivně připravovat na přijímací zkoušky. Bylo to jiné než před dvaceti lety. S hlubokou životní zkušeností jsem přesně věděla, co od života očekávám. Pocit, že dokážu cokoliv, byl zpět. Přijali mě do bakalářského studia na DAMU na Katedru výchovné dramatiky. Bylo to mohutné vykročení z komfortní zóny, ale už po prvním semestru bylo jasné, že jsem na správném místě. Praktické předměty mi umožňovaly rozvinout a prohloubit zkušenosti z předchozího studia Kreativní pedagogiky, divadelní a literární teorie mi pomáhaly posouvat se v textové rovině a nejvíce mě těšilo, že jsem se konečně mohla věnovat vysněným loutkám. Studium bylo všestranné a obohacující a bezostyšně mě pohltilo.

Na práci jsem hledala čas těžko, ale všeobecné oživování mé osobnosti dávalo nečekanou sílu ustát tíhu všedního dne. Dokončila jsem kolekci autorských vánočních ozdob, na které jsem pracovala několik let. Státní muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou přijalo kolekci do své světově nejrozsáhlejší veřejné sbírky vánočních ozdob.

Dostala jsem také příležitost na částečný úvazek učit. Konečně jsem mohla opustit domácí vězení a věnovat se smysluplné práci mimo čtyři stěny ateliéru. Práce s dětmi byla vyčerpávající, ale krásná. Naplno jsem zužitkovávala studium DAMU, které dospělo ke zdárnému konci. Bakalářskou prací byla muzejní edukační lekce s názvem Na počátku bylo zrnko písku, která dětem prostřednictvím skleněné loutky barda Skloráda zprostředkovávala proces zrození skleněné figurky.

O letních prázdninách 2022 jsem si dopřála samostatnou výstavu na zámku v Lomnici nad Popelkou. Průřez pětadvacetiletou tvorbou naplnil zámecké sklepení sklem od miniaturních špendlíků, přes repliky drátkových figurek, vánoční ozdoby, autorské šperky, až po monumentální kytice a závěsné objekty. Obklopená rodinou, příznivci skla a přáteli jsem si užívala svou chvilku radostného sdílení tvorby, než jsem opět naskočila do pracovně-studijního kolotoče.

Zkusila jsem přijímací zkoušky na nově otevřený magisterský obor Design skla na liberecké univerzitě. Vzali mě. Pod vedením Martina Hlubučka a posléze Lady Semecké jsem se ve svém diplomovém projektu jala zkoumat Sklo v pohybu a můj Pohyb ve skle. Tvůrčí proces přinesl první kolekci skleněných loutek, která propojovala obě mé pošetilé lásky – loutku a sklo. Závěrečný diplomový autorský objekt na téma Ticho si posléze našel své místo dlouhodobé instalace v liberecké botanické zahradě, kde harmonicky komunikoval s exponáty ve skleníku kaktusů.

Kruh se uzavřel. V necelých padesáti letech jsem dostudovala obor, který mi byl bytostně vlastní. Promovala jsem ve stejném týdnu s vlastní dcerou. Nikdy není pozdě splnit si sen! Konečně jsem skutečně navázala na pocuchanou Ariadninu nit vinoucí se až k mým uměleckým začátkům a pustila se naplno do vlastní tvorby. Transformace dostál i stávající sklářský ateliér a tvůrčí uvolnění vdechlo nový vítr do plachet zaběhnuté výroby skleněných šperků, dekorací a stavebnic pod značkou KAMI GLASS. V létě 2025 jsme s dcerou založily rodinné studio tvorby autorských šperků, oděvních a interiérových doplňků PARSI DESIGN. Jeho dnešní podobu a mou touhu tvořit, jako by se nikdo nedíval, Vám nabízím ke sdílení právě zde. Kochejte se, vybírejte a sdílejte mou radost z krásy!